Základní informace o Češích na Volyni
Z naší krajanské historie
Předsedové sdružení
Návraty Volyňských Čechů

Z naší krajanské historie

Společnost sjednocující Čechy z Volyně, vracející se do vlasti, vznikla spontánně na konci druhé světové války. V květnu 1945, kdy v Evropě válka skončila, se najednou v obnovené Československé republice ocitlo několik tisíc volyňských Čechů, frontových vojáků, kteří byli rozhodnuti v republice zůstat a přemístit svoje rodiny z Volyně do staronové domoviny. To se podařilo uskutečnit až v roce 1947, a tehdy také vznikl Svaz Čechů z Volyně a začala vycházet Věrná stráž. Bohužel v roce 1957 Svaz Čechů ... ukončil svou činnost. Pro vládu po roce 1948 bylo více než 40 000 lidí,z nichž se přes 10 000 účastnilo aktivního osvobozování republiky, velmi nepohodlným elementem. Především proto, že po dobu několika let přicházeli prakticky do styku se sovětským režimem v SSSR se všemi jeho negativními důsledky, včetně likvidace jejich soukromého majetku, který tam v potu tváře získali. Proto také bylo rozhodnuto, že nesmějí být koncentrování ve stejné lokalitě, ale musí být rozptýlení po celém území Čech, Moravy a Slezska. Tak vlastně vzniklo těch dnešních dvacet sedm regionů našeho současného Sdružení.

Po skončení války, již 15. května 1945 začal pracovat Prozatimní volyňský akční výbor (PVAV), který si zvolil předsednictvo v čele s Jaroslavem Perným. Měl působit především k usídlení volyňských vojáků a ostatních reemigrantů. Ale již v prosinci 1945 byl iniciativní skupinou volyňských Čechů připraven návrh stanov budoucí organizace volyňských Čechů - Svazu Čechů z Volyně (SČzV) a zvolen přípravný výbor, kterému předsedal Vladimír Mesner. První valná schůze SČzV se uskutečnila 10. února 1946 v Žatci. Předsedou byl zvolen Vladimír Mesner, a byl ustaven - výkonný výbor, smírčí soud a revizní komise. V tomto období vznikají první odbočky svazu, ačkoliv stanovy s tím nepočítaly. Začíná pracovat Kruh přátel volyňských Čechů, který působil charitativně , sociálně a pomáhal řešit i vzdělávání volyňských studentů. Jeho činnost měla veliký ohlas mezi krajany. Postavení našeho Svazu však bylo až do podepsání smlouvy o reemigrací volyňských Čechů mezi ČSR a SSSR dne 10. července 1946 velmi labilní. Po jejim podepsání se Svaz intenzivně zaměřil na přípravu a zajištění celé reemigrační akce. Od 28. října 1946 začal také pracovat tiskový orgán, Věrná stráž. Několik let plnila Věrná stráž významnou úlohu a krajané ji oceňovali.

První transport z Volyně přijel začátkem února 1947 a reemigrace byla ukončena v květnu1947. Nejdůležitějšími úkoly svazu se v té době staly především adaptace a asimilace přestěhovaných krajanů. Únorem 1948 se však situace začala měnit a prostředí, ve kterém svaz pracoval, se stávalostále méně příznivé. V roce 1953 přestáva vycházet Věrná stráž a práce Svazu se stále více zúžuje na majetkoprávní vyrovnání. Jen aktivní účast Svazu na řešení těchto úkolů a výdatná pomoc statním orgánům při realizaci majetkoprávniho vyrovnání prodloužila jeho existenci.

Léta 1957-1958 znamenají závěr činnosti SČzV. V březnu 1957 na sjezdu Svazu protifašistických bojovníků(SPB) dochází ke splynutínašeho našeho Svazu a SPB, a tím vlastně k likvidaci SČzV.


Po roce 1990 se naši krajané znovu spojili ve Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel.

Prvním předsedou a spoluzakladatelem Sdružení byl
prof. Ing. Miloslav Šatava, CSc.

ImageNarodil se roku 1928 na Volyni v Buršovce České. Školní docházku zahájil v rodné obci ve škole patříci České matici školské a pokračoval v matiční škole ve Zdolbunově. Pak navštěvoval školy v Buderáži, Dermáni a ve Španově u Rovna.

Ve věk 15,5 roku vstoupil na jaře 1944 dobrovolně do 1. čs armádního sboru v SSSR. Jako příslu- šník 3. samostatné brigády se zúčasnil bojů v rámci karpatskodukelské operace. Byl těžce raněn a je uznán válečným invalidou. Je držitelem několika vyznamenání včetně Čs. válečného kříže 1939. Po ukončení války pokračoval v přerušeném studiu. Maturoval na reálnem gymnaziu a roku 1951 absolvoval Vysokou školu zemědělského a lesního inženýrství. Při zaměstnání jako zemědělský inženýr byl externím vědeckým aspirantem a disertační práci kandidáta věd obhájil v rose 1960. Od roku 1962 až do odchodu do důchodu se věnoval především vědecké pedagogické činnosti na Vysoké škole zemědělské (České zemědělské universitě) v Praze. Habilitoval se v roce 1964 a docentem byl jmenován v roce 1965. Po deseti létech práce jej prezident republiky jmenoval profesorem. Miloslav Šatava je prvním volyňským Čechem, který dosáhl nejvyššíhio vědecko pedagogického titulu - titulu vysokoškolského profesora.

Je autorem či spoluautorem přes 130 prací ve vědeckých a 130 ve vědeck-populárnívh časopisech., knižních publikacích a učebnich textech a více než 20 závěrečných zpráv výzkumných úkolů. Aktivně se zúčastnil vědeckých konferencí a kongresů doma i v zahraničí. Byl členem vědeckých rad výzkumných ústavů a komise pro udělování vědeckých hodností. V určitých časových úsecích, souběžně s pedagogickou činnosti, zastával funkci ředitele Výzkumného ústavu pro biofaktory ve výživě zvířat a vedoucího koncep- čního pracovníka na Ministarstvu školství. V posledních létech před odchodem do důchodu se věnoval výuce především zahraničních studentů a výchově vědeckých aspirantů.

V roce 1990 byl spoluzakladatelem Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel a také jeho předsedou. Podílel se na vypracování stanov Sdružení a jeho organizační struktury a na stanovení priorit jeho činnosti. Roku 1991 seznámil širokou krajanskou veřejnost v 1. čísle Zpravodaje , jehož je spolutvůrcem, s hlavními cíli organizace. V roce 1993 se ze zdravotních a rodinných důvodů funkce předsedy vzdal.

Druhým předsedou našeho sdružení od roku 1993 do listopadu 2006 byl
prof. MUDr. Vladimír Dufek, CSc.

ImageNarodil se na Volyni v české obci Hubina roku 1919. Základní školní docházku ukončil v rodné obci. Na dopopručení ředitele místní školy, i když šlo o jediného syna středně velkého hospodáře, matka prosadila jeho další studium. Pokračoval tedy ve studiu na polském gymnáziu v Lucku, které ukončil maturitou. V roce 1944 dobrovolně vstoupil do 1. československého armádního sboru v SSSR a zúčast- nil se bojových operací na Dukle, Slovensku a Moravě. Po skončení války v armádě zůstal jako voják z povolání. Pokračoval ve studiu na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kterou úspěšně ukončil. Zprvu pracoval jako sekundární lékař, postupně jako asistent a prímař 1. interního oddělení Ústřední vojenské nemocnice v Praze (ÚVN).

Do vědecké činnosti se zapojil z vlastního rozhodnutí. Záhy se mu dařilo publikovat první výsledky, především na úseku diagnostiky srdečních infarktů. Díky osvojení si nové, dosud málo známe diagnostické metody a pracovišti vybaveného Ekg, i v mezinárodním měřítku.

Byl jmenován do následujících celonemocničních a celostátních funkcí: vedoucí patologicko anatomických konferencí v ÚVN, předseda české a československé kardiologické společnosti, člen profesorského sboru IV. Interní kliniky 1. lékařské fakulty v Praze.

V armádě dosáhl vojenské hodnosti plukovníka a ve vědě a pedagogice titulů Doc (docent), Prof. (profesor) a CSc. (kandidát věd). Obdržel četná válečná vyznamenání, stal se čestným členem České lékařské společnosti a čestným členem Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel. Je soudním znalcem v oboru zdravotnictví. Během třinácti let jeho působení ve funkci předsedy, byla pořádana historická sympozia, vydaná řada publikací s volyňskou tematikou, byl vybudován a v roce 1998 slavnostně odhalen důstojný pomník obětem českomalinské tragedie , navázana spolupráce s Národním muzeem v jejimž rámci se uskutečnila celostátní putovní výstava o volyňských Češích, zřízená a v Podbořanech umístěna stála expozice Národního muzea o Češích z Volyně a dále vycházel časopid Zpravodaj. V důsledku vysokého věku a stále se zhoršujicího zdravotního stavu v listopadu 2006 dal funkci předsedy k dispozici. Zemřel 23. září 2008.

Třetím předsedou našeho sdružení od listopadu 2006 byl
Oldřich Rejchrt

ImageNarodil se roku 1932 na Volyni v obci Michalovka u Rovna. Školní docházku zahájil v rodné obci na škole s polským vyučovacím jazykem. Po čtrnáctí dnech vyučování na Volyň přišli Sověti a ve škole polštinu nahradila ukrajinština. Ukončením druhé třídy , v důsledku přepadení SSSR fašistickým Německem, jeho školní docházka byla přerušena, a to po celou dobu okupace. O výuku se soukromě staral otec. Místní základní čtyřletou školu mohl dokončit až v roce 1946. Válkou poznamenanou základní školní docházku uzavřel až po reemigraci do ČSR na měšťanské škole. Pak pokračoval ve studiu na realném gymnaziu, které ukončil maturitou v roce 1953.

O profesní přípravu pro život se pokusil v Praze na Fakultě inženýrského stavitelství ČVUT.Výsledky úspěšně složené přijímací zkoušky a zkoušek z několika semestrů mu zhatila tuberkulóza plic.Na radu lékařů se ke studiu na fakultě nevrátil, ale po léčení trvajícím téměř rok a půl nastoupil do zaměstnání v horském prostředí, na stavbu přehrady v Krušných horách. Pracoval v projekční skupině. Později celá skupina byla delimitováná do projektové správy v Praze. Večerním studiem na Vodohospodářské stavební průmyslovce, zakončeném maturitní zkouškou, získal středoškolskou odbornou kvalifikaci. Vodohospodářské profesí byl věrný celý život. Postupem času opustil projekční kancelář a věnoval se řídící činnosti. Počínaje stavbyvedoucím prošel celou řadou vedoucích funkcí až po ředitele závodu, kterou zastával sedm let. Potřebnou kvalifikaci pro vedoucí funkce nabyl dálkovým studiem oboru " Organizace a řízení stavebního podniku " v Ústavu vzdělávání při Ministarstvu stavebnictví, zakončené v roce 1974.

Podílel se na řadě projektů včetně asanace zátopového území vodního díla Orlík, ale i mnoha vodovodních a kanalizačních objektů a síti. Ve funkci stavbyvedoucího přímo řídil generální opravu Staroměstského jezu u Karlova mostu a modernizaci některých jezů vltavské vodní cesty. V roce 1983 obdržel pamětní stříbrnou medaili vlády ČSR za zásluhy o rekonstrukci a dostavbu Národního divadla. Po odchodu do důchodu ještě několik let soukromě podnikal jako stavitel.

Patří mezi účastníky první porady přípravného výboru založení SČVP v roce 1990, je autorem pomníku v Českém Malíně na Volyni. Na jeho výstavbě se aktivně podílel. Veškeré projekční a technické práce spojené se stavbou pomníku vykonal bezplatně. Po ustavení komise pro údržbu malinského památníku byl zvolen jeho předsedou. Po odstoupení dosavadního předsedy prof. MUDr. Vladimíra Dufka CSc. z funkce, byl v listopadu 2006 zvolen předsedou Sdružení. Je autorem tří publikací tématicky zaměřených na historii rodné obce, setkávání rodáků a život volyňské evangelické menšiny. Ze zdravotních důvodů ukončil svoji práci dne 9. dubna 2011. Skonal 16. srpna 2011.

Čtvrtým předsedou našeho sdružení se stala od 9. dubna 2011
Jaromíra Němcová-Ničová

ImageJe oboustranným potomkem rodin Oličových a Ničových, které vlastně byly zakládajícím a organizačním elementem migrace rakousko uherských občanů z Čech do carského Ruska v létech po roce 1868. Josef Olič jeden z hlavních manažerů stěhování českých rodin na starobylou Rus byl jejím předkem z maminčiny strany.

Narodila se na Volyni v obci Hlinsko v roce 1945. Po reemigraci do vlasti vystudovala reálné gymnasium a vysokou školu dřevařskou, pracovala ve svém oboru a později v zahraničí na našich stavbách v tehdejším SSSR a NDR. Po roce 1991 začala podnikat v rámci rodiny. Od obnovení našeho sdružení, se stala jeho členkou. V brněnském regionu aktivně pracovala řadu let v jeho výboru. Také již od roku 1993 pracovala v celostátním výboru v Praze a později v jeho předsednictvu, kde zastávala funkci místopředsedkyně pro Moravu.

Od roku 2008 vykonává funkci předsedkyně brněnského regionu. Spolupodílela se velmi aktivně na realizaci pomníku obětem našich krajanů zavražděných hitlerovskými Němci na dnes ukrajinské Volyni v Českém Malíně. Zúčastnila se odhalení památníku volyňským Čechům v Rovně, který byl odhalen při příležitosti Dne vítězství Ukrajiny 8. 5. 2007 předsedou našeho senátu Bohuslavem Sobotkou. Přímo organizovala a částečně sponzorovala celou realizaci památníku presidentu Dr. Edvardu Benešovi v Žatci. Dlouhodobě bojovala o odčinění křivd spáchaných na naších krajanech stalinským Ruskem v roce 1939. Založila a spolu s manželem od roku 2008 naprosto nezištně zabezpečuje činnost Sdružení vlastníků pozemků na Volyni odebraných sovětskou vládou v roce 1939, které bojuje o alespoň částečnou nápravu těchto křivd. Dne 9. dubna 2011 byla zvolena ve druhém kole tajných voleb předsedkyní našeho sdružení, jako první žena - rodačka z Volyně.

Současnou předsedkyni našeho sdružení je od 21. října 2015
Mgr. Dagmar Martinková.

Image Předsedkyně sdružení Mgr. Dagmar Martinková, rozená Maňhalová se narodila ve Vyškově dne 29. srpna 1975. Její babička, rozená Libuše Nováková a dědeček Josef Maňhal, pocházeli z Novin Českých na Volyni (v regionu Dubno). Babička se do Československa vrátila jako příslušnice 1. československého armádního sboru v květnu 1945.
Dagmar Martinková od svého narození žila s rodiči v Bohdalicích v okrese Vyškov, kde se v letech 1945-1947 usídlilo několik desítek volyňských rodin.
Po ukončení základní školy v roce 1989 nedostala doporučení ke středoškolskému studiu (v tzv. komplexním hodnocení nebyla uznána jako studijní typ) a vyučila se jako prodavačka potravin. Následně si doplnila střední vzdělání maturitou. Postupně pracovala jako prodavačka, průvodkyně v klášteře a pracovnice výpočetní techniky u Českých drah. V roce 1998 byla přijata k vysokoškolskému studiu na Univerzitě v Hradci Králové, na obor historie-archivnictví. Pokračovala v navazujícím magisterském studiu historie se zaměřením na mezinárodní vztahy a evropská studia na Masarykové univerzitě v Brně.
V roce 2006 začala pracovat jako učitelka na základní škole v Bohdalicích. Při práci si doplnila pedagogické vzdělání. V tomto období pro Bohdalice napsala monografii „Z dějin Bohdalic“ a pro své žáky vytvořila regionální učebnici „Bohdalice a okolí“. Současně zde působí jako starostka Sboru dobrovolných hasičů. Založila v Bohdalicích regionální muzeum s interaktivní keramickou muzejní dílnou a další společenské aktivity, například krojované hody nebo Carské slavnosti (připomínka pobytu cara Alexandra I. v Bohdalicích roku 1805). V roce 2007 se vdala a dva roky poté se jí narodila dcera Alexandra.
V roce 2011 začala pracovat v Historicko-dokumentační komisi Sdružení Čechů z Volyně, kde vytvořila společně s dalšími členy komise putovní výstavu „Návraty volyňských Čechů“, jež byla slavnostně inaugurována v září 2012 v Senátu PČR v Praze při příležitosti konference věnované 65. výročí návratu volyňských Čechů do vlasti. Tentýž rok byla přijata na Univerzitě Karlově k doktorandskému studium, obor české a československé dějiny. Přednáší tématiku volyňských Čechů jak na univerzitě, tak v rámci putování výstavy po celé ČR. Publikuje v řadě sborníků a odborných periodik. V roce 2014 organizovala konferenci v Senátu na téma „Podíl volyňských Čechů na vzniku a obnově Československa“ k výročí 100 let od vzniku České družiny a 70 let od Karpatsko-dukelské operace. Ve spolupráci s Ministerstvem obrany zorganizovala na konci roku 2015 celostátního setkání volyňských Čechů. Postupně byla zvolena předsedkyní Historicko-dokumentační komise a posléze místopředsedkyní celostátního výboru Sdružení.
Předsedkyní Sdružení byla Dagmar Martinková zvolena na valné hromadě dne 21. října 2015 a to převážnou většinou hlasů přítomných zástupců regionů. Cílem jejího snažení je zvýšení prestiže, akceschopnosti a vlivu Sdružení v rámci soudobé české společnosti. Nadále bude věnovat značnou pozornost prezentaci historie volyňských Čechů před širokou veřejností a zachování památky volyňských Čechů pro další generace nejen jejich potomků.