Naše akce
Byla krásná slunečná sobota 14. dubna 2012. Po 65 letech se v Žatci sešli k slavnostnímu setkání Volyňští Češi a jejich potomci. Sešli se aby zavzpomínali na dny návratu do své původní vlasti. Bylo dojemné vidět účastníky 2. světové války, jejich syny a vnuky, jak vzpomínají na dobu prožitou na Ukrajině. Dobu která k nim nebyla nijak milosrdná. Z historie víme jak si tam museli vše zasloužit, jak tvrdý byl jejich start v nových podmínkách. Jak těžce se museli probíjet divokou dobou střídání vlád na jejich území. Jak se nezištně zapojili do bojů v 1. světové válce a jak se jim za to v budoucnu tehdejší mocipáni odměňovali.
Vzpomínali i na to, jak si museli doslova vyjídat teror od německých okupantů i ukrajinských nacionalistů ve válce následující. Proto se také s takovým odhodláním a v takovém množství přihlásili, a dobrovolně, do tehdy existující jednotky generála Svobody. Dá se říci, že jen díky jim vznikla československá samostatná jednotka. Vždyť více než deset tisíc mužů a přes pět set žen byla síla, která podstatně změnila poměry v do té doby symbolické vojenské jednotce. Vzpomínali také i na to, jak málo je jejich význam a přinesené oběti dnes doceňovány. Vždyť ze vzpomínaného množství narukovaných, jež nemá v poměru k malému počtu tamních obyvatel obdoby, jich zároveň přes dva a půl tisíce padlo. Padli za vlast kterou nikdy neviděli a přesto své životy obětovali.
Vzpomínali na to jak před 65 lety přijeli v několika vlakových transportech za těmi kteří se zbraní v ruce došli z Volyně až do Prahy. Ani ta cesta sem nebyla nic příjemného. Dnes se dá přirovnávat jiným transportům, ani je není třeba vyjmenovávat!
Vzpomínali také na to, jak s nadšením přijali možnost nového života v „přebraném“ pohraničí které s obětavostí jim vlastní přijali za svůj nový domov. Domov, který jim někteří místní i tak záviděli a vyčítali. Domov, který jim posléze, po roce 48, zase jednoduše zničili kolektivizací.
Vzpomínali na to, jak po znovuobnovení demokracie v Čechách byli opět nespravedlivě ohodnoceni. Na to, jak těžké je dosáhnout spravedlivého vyrovnání za ztráty které reemigrací utrpěli!
Nikdo z nich však toho co pro tento stát udělali nelituje, nikdo nikdy neřekl, že je mu toho všeho líto. Nikdo nemluví o padlých příbuzných, sousedech a přátelích. Jsou na sebe hrdí a mají být na co! I já jsem hrdý na to, že jsem potomek Volyňského Čecha. Volyňského Čecha který se rovněž aktivně zapojil do osvobozování Československa spolu se svými dvěma strýci. Bylo mi tam mezi nim dobře a také vím proč!
Lubomír Sazeček předseda regionu Brno
